Vaše dítě je v pořádku.
Jen to samo neví.

Vícejazyčné dítě může být ve třídě to nejtišší, a přitom doma to nejvtipnější, nejnápaditější nebo nejumíněnější. Není to rozpor. Když dítě mluví jazykem, který ještě úplně nezvládá, věnuje velkou část energie tomu, aby vůbec našlo správné slovo, ne tomu, aby ukázalo, kdo je. Vtip, který by řeklo v mateřském jazyce bez přemýšlení, si v druhém jazyce musí napřed poskládat v hlavě, a než ho vysloví, chuť ho říct se často rozplyne.

K tomu se přidává přízvuk. Děti jsou k sobě navzájem citlivé na maličkosti, a přízvuk je jedna z prvních věcí, které si všimnou a podle které dítě zařadí, ještě než pozná, v čem je opravdu dobré. Dítě to vycítí a naučí se raději mlčet, než aby riskovalo posměch za to, jak něco řeklo, ne za to, co řeklo.

Přidejte k tomu rozdílné kulturní normy. Rodina, kde je zdvořilé nemluvit, dokud se člověk nezeptá, vychová dítě, které v české třídě, kde se ceňuje aktivní hlášení se, působí jako nesmělé. Umí jen jiné pravidlo slušnosti.

Výsledek je ve všech třech případech stejný: talent, který v dítěti je, okolí nevidí, protože se schovává za jazykovou bariéru, strach z posměchu nebo jiná kulturní pravidla. Dítě si tenhle vnější signál začne brát za vlastní a přestane věřit, že vůbec něco umí.

V konzultaci se dívám právě na tohle: co je skutečná silná stránka dítěte, a co je jen dočasná bariéra, kterou jazyk nebo kultura staví mezi dítě a jeho okolí. Rozdíl mezi nimi je zásadní, protože jedno se řeší úplně jinak než druhé.